Od 4.března je k vidění nová galerie

Den nultý:

Ráno jsme se vzbudili až v deset hodin, ale to nevadilo, protože jsme si den předem nezabalili vůbec nic. Toulali jsme se s tygříkem po bytě v županu a vymýšleli, co by se nám tak v Palermu mohlo hodit. Trochu problém byl limit 20 kilo, který jsme nesměli přesáhnout, aby nás vzali do letadla. Nakonec jsme se rozhodli, že nejdůležitější bude několik oblečků, elektronika a trocha jídla na první dny, zbytek se dokoupí na místě podle potřeby. Taťkotaxík čekal před domem ve dvě, což jsme stihli dost těsně. Tygřík si samozřejmě zapomněl kartáček na zuby, ale už nebyl čas se pro něj vracet. Na letišti jsme byli tak akorát včas, abychom se odbavili a šli strávit dvě nekonečné hodiny před bránu. Tygřík celou dobu zamilovaně pokukoval po jedný zebře v hračkářství, takže mu čekání uteklo docela rychle. Byl by z nich pěkný pruhovaný páreček. Bílí tygři existujou, ale oranžový zebry? Naštěstí jsme museli na palubu, takže biologové nemusí přepisovat učebnice.

Pantomimická komedie bezpečnostních instrukcí, rolování po ranveji a ... znáte ten úžasný pocit, když se letadlo odlepí od země? Někde nad Českýma budějovicemi jsem usnul a vzbudil se nad Alpami – bylo sice dost oblačno, ale přesto jsem si vzpomněl na jeden slogan: „Řekněte: Wow!“ Ten, kdo prohlásil, že nejkrásnější pohled na svět je ze sedla koně, asi neznal letadla. A za chvíli už nás pilot, myslím, že se jmenoval Rampa McQwák nebo tak nějak, zaparkoval na letišti Milano Malpensa.

Déja vu! Jako bych to zažil už loni v Moskvě při zpáteční cestě z Indie – deset hodin na malém, zaplivaném terminálu, který vypadá jak stanice pražského metra. Tentokrát jsem navíc měl u sebe veškerou bagáž a čekal přes noc. Vypravili jsme se s Tygříkem na výzvědy na terminál s číslem jedna, který je o něco větší, je tam úschovna, občerstvení, Wi-Fi a tak.. První zklamání: úschovna zavírá v deset večer a otvírá až v šest, kdy už musíme být odbaveni. Druhé zklamání: Wi-Fi je placená – i v Rusku měli free hotspot. Třetí zklamání: občerstvení je pěkně drahé. Koupil jsem si tedy láhev ledového čaje a vrátili jsme se zklamaně na terminál č.2. Nerad spím na veřejných prostranstvích s batohem plným elektroniky, dokladů a peněz, ale když jsem asi v jedenáct hodin zjistil, že je nás na celém terminálu sedm a půl (půlka je Tygřík) a všichni kromě nás už spí, nechal jsem Tygříka na stráži a taky si ustlal na batohu.

Den prvý:

Po pěti hodinách něčeho, co vzdáleně připomínalo spánek, jsem se v půl páté vzbudil nadobro a čekal, až otevřou check-in. Palubní lístek jsem dostal, ale Ital za přepážkou evidentně nechtěl můj batoh. V polospánku jsem sledoval, jak gestikuluje a snaží se ze sebe vypravit něco anglicky. Ještě deset sekund nechápavého zírání a pochopil jsem – jeho dopravník nemá rád popruhy na batozích, takže musím ke speciální přepážce číslo 17. Těsně předtím, než sedmnáctka nenávratně spolkla můj batůžek, nastoupil na její dopravník nějaký pán – možná se dá v nákladovém prostoru cestovat levněji. Zbytek cesty jsem prospal, vzbudil jsem se až těsně před přistáním na letišti Palermo – Punta Raisi, které je asi 30 km od samotného města. Letištní plocha leží na břehu moře, takže jsem si do poslední chvíle připadal jako v hydroplánu přistávájícím na hladinu moře. Přímo z vody vyrůstají kopce a hory, na jejichž úpatích voda vykousala úžasné útesy. Krajinu jsem si zamiloval na první pohled – jak to bude s městem, školou, lidmi, se ukáže zanedlouho.

Někde jsem četl, že se rozhodně vyplatí dát 5 euro za vlak místo 4,50 za autobus, abych si mohl vychutnat krajinu kolem. Před příletovou halou mi velký jízdní řád oznamoval, že vlak odjíždí za pět minut. Slovo „treni“ v nápisu „AL TRENI“ mi nápadně připomínalo anglické „train“, vydal jsem se tedy podle šipek. Chvílemi to vypadalo, že skončím v nějakém podzemním hangáru, ale nakonec jsem se skutečně octnul na nástupišti. Lístek se musí označit ještě před nástupem do vagónu, kde mi ho během jízdy ještě jednou štípne průvodčí – zvláštní systém, ale „jiný kraj, jiný mrav“. Usadil jsem se a začal se těšit na slibovaná panorááámata. Pendolino vyrazilo z podzemního nádraží a já nestačil koukat, byl jsem naprosto oslňen vycházejícím sluníčkem a moje okýnko bylo tak neskutečně zapatlané, že jsem neviděl ani Ň. Budit Tygříka, aby se taky podíval nemělo význam. Když jsem se trochu rozkoukal a začal obdivovat oblé i ostré tvary místních vulkanických pohoří, vjel vlak do tunelu. Do dlooooouhého tunelu, z nějž jsme se vynořili až na předměstí Palerma, které skutečně mnoho estetiky nepobralo. Ještě deset minut jsem si užíval architektonické skvosty italských sídlišť a byli jsme u cíle naší cesty: La stazione di Palermo centrale – pro Italy obyčejné nádraží, pro mě místo, kde dnes začíná desetiměsíční dobrodružství. Jaké to bude, až odsud budu příští rok v červenci odjíždět? A co na to Jan Tleskač?

První, co jsem v Palermu potkal byl McDonald's přímo na nástupišti – až mi jednou pizza a těstoviny polezou ušima, vím, kam zajít. Teď jsem ale zamířil do informačního centra. Když jsem ho však vítězoslavně našel, zjistil jsem, že poskytují informace pouze o vlakových spojích a plán Palerma nemají. Tygřík se konečně vzbudil a suverénně prohlásil, že do školy trefí podle plánku v Lonely Planetu. Moc jsem mu nedůvěřoval, ale asi mi nezbývalo nic jiného, než svěřit svůj osud do tygřích tlapek a vyrazit vstříc Itálii. A Itálie mi okamžitě přišla naproti.

Rozhodl jsem se přejít ulici do parčíku naproti nádraží – v Česku maličkost, v Itálii hrdinský čin hodný Odyssea. Důvěřivě jsem stál na chodníku u přechodu a naznačoval, že chci přejít, čekaje, že nějaký bodrý Ital zastaví. Když mě po půl hodině začaly bolet nohy, změnil jsem taktiku – zhluboka jsem se nadechl a trochu nejistě vkročil do vozovky. A hle ono to zabralo – auta zastavovala a motorky mě objížděly, občas jsem se sice bojácně zastavil, ale vypadalo to nadějně. Poslední dva tři kroky a jsem zase v bezpečí chodníku. Jak za pár dní zjistím, bezpečí na chodníku je dost relativní, ale o tom se zmíním později. Když jsem na druhém konci parku (tedy asi po deseti metrech) míjel vyrabovanou meteorologickou budku, zjistil jsem, že v ní sedí pán, a že to vůbec není meteorologická budka, ale informační stánek, který jsem hledal na nádraží. Pán uměl anglicky, vysvětlil mi, kde je Piazza Marina a dal mi plánek gratis. I další kamikaze překračování ulice skončilo šťastně a já si spokojeně vykračoval po Via Roma směrem k Universitá degli Studi di Palermo.

Podle průvodce byl Palazzo Chiaromonte, kde dnes sídlí část vedení univerzity, hlavním ústředím sicilské inkvizice a náměstí Piazza Marina sloužilo coby popraviště. Když dnes koukám na skutečně impozantní fíkusy v parku Giardino Garibaldi, nikdy by mě nenapadlo, co se zde ve středověku odehrávalo. Několikrát jsem se během bloudění pokusil z Italů vymámit něco anglicky, ale úspěšný jsem byl až při šestém kolečku kolem náměstí. Začalo být vedro a mým zádům už se přestalo zamlouvat nesení dvou batohů, byl jsem tedy docela šťastný, když jsem vystoupil z výtahu a uviděl něco, co vypadalo docela jako shromáždění Erasmus studentů.

Oslovila mě (anglicky!) nějaká Italka, ze které se posléze vyklubala Silvia Celano, koordinátorka Erasmu pro celou univerzitu, s níž jsem si před odjezdem vyměňoval e-maily. Pokaždé, když ji potkám, vybavím si princenu ze tří veteránů a čekám, kdy jí naroste nos až do Vídně. Okamžitě mi do ruky vrazili test mojí italštiny – doufal jsem, že to bude multiple-choice a něco třeba odvodím z latiny, ale chyba lávky. Pročetl jsem všech 168 otázek a začal být trochu zoufalý, asi to nepůjde úplně snadno. Ještě jeden dotazník, kde jsem pochopil alespoň kolonky „nome“ a „cognome“ a už si mě zvali k pohovoru. Co jim hergot řeknu? Co když mě vyhostí, že neumím ani slovo italsky? Co když nebudou umět anglicky a já jim ani nebudu rozumět, kdy mě popraví na tom krásným náměstí? Netvářili se moc nadšeně, když spatřili prázdné dotazníky, ale lámanou angličtinou mi vysvětlili, že pokud mám zájem o kurz italštiny, mám se nazítří dostavit ke stanici „metra“ Palazzo Reale Orleans. Během toho všeho mi navíc došlo, že jsem si ani nevytiskl adresu hotelu, kde se můžu ubytovat. Čím dál víc jsem propadal zoufalství, ale už za pár minut se mělo vše obrátit k lepšímu, aspoň na chvíli.

Princezna Bosana, ehm... tedy.. Silvia Celano mi napsala adresu hotelu Cortese, kde univerzita zprostředkovala studentům Erasmu týden ubytování za euro na noc, a vysvětlila mi, že jsme všichni zváni na oběd. Jakási Italka (myslím, že to byla Isabella, o níž bude ještě řeč) mě představila dvěma Italům, kteří sháněli spolubydlícího. To je taky místní zvláštnost – univerzita Palermo podle všeho nemá koleje, každý si musí sehnat nějaký podnájem. Ke konci prázdnin jsou tedy na všech volných plochách celého kampusu nalepené inzeráty různých velikostí, barev a tvarů, všechny však s nadpisem „AFFITTASI“ (k pronajmutí). Silvia mi nabídla, ať si v její kanceláři uložím batoh a padesátihlavý dav Španělů, Portugalců, Angličanů, Turků, Němců, Francouzů, Čecha a Tygříka se vydal ochutnat místní specialitku. Po sedmnácti hodinách cesty bych ocenil cokoli, jen ne tohle. Myslím, že to byli dva kapustové karbanátky bez trojobalu a špatně osmažená bramborová placka v neslané bulce posypané sezamem. Přijetí to bylo milé, ale připadalo mi podobně uctivé jako chléb se solí. Tygřík nad bezmasou hmotou ohrnul nos nevěda, že masa se tady jen tak nedočká. Celou operaci nám restauratér zpříjemnil hrou na stravenky, jejíž pravidla jsem zcela nepochopil, nicméně jídlo jsem dostal. Aspoň, že prostředí bylo fajn – seděli jsme pod slunečníky na malém prostranství před jedním z mnoha Palermských kostelů střeženi hlídkou italských carabiniere v neprůstřelných vestách, se samopaly v rukách a opancéřovaným Land-roverem. Místní policie je zřejmě připravena na dost divoké akce, neboť podobná výstroj u nich není nijak výjimečná. Po obědě a poté, co můj batoh málem zůstal zamčený v kanceláři mezinárodních vztahů, jsem se vypravil do hotelu Cortese.

Malý ale útulný pokoj, anglicky mluvící spolubydlící z Portugalska, čistý záchod a teplá sprcha. Nic víc jsem si pro tu chvíli nemohl přát – snad jen otevřenou bezdrátovou síť, ale nemůžu mít všechno. Celé odpoledne jsem prospal. Tygřík prospal i celý večer, zatímco já vyrazil do města, abych si prohlídl náš budoucí byt – pokoj byl malý, ale útulný, s výhledem do zahrady. Cestou zpátky jsem se zastavil v „internet pointu“, který mi silně připomínal internetové „kavárny“ v Indii – málo soukromí, staré pomalé počítače namačkané na minimálním prostoru, i ten pán za pultem vypadá tak nějak indicky. Díky informacím z Lonely Planetu mě nezaskočilo, že po mně požadoval pas – prý je to ochrana proti terorismu, naštěstí mu stačila občanka (možná příště zkusím ISIC nebo průkaz cyklisty). Za půl hodiny jsem dal euro a šel se konečně vyspat.

Den druhý:

Dobré ráno, Palermo. Tygřík se v sedm probudil a nechtěl být vzhůru sám. Taky bych už vstal, kdybych prospal dva dny jako on. Takhle jsem si pěkně počkal až na půl osmou, kdy mi zazvonil budík. Ranní hygiena, tři lžíce suchého müsli k snídani a hurá do školy. Aby se neřeklo, že do kurzu italštiny přicházím zcela nepřipraven, pustil jsem si na cestu mp3 s lekcemi italského jazyka. Nejspíš to nepřinese kýžené výsledky, ale proč to nezkusit?

Na smluveném místě nedaleko univerzity se již formoval hlouček lidí, kteří se netvářili moc italsky, některé jsem znal odvčerejška, jiné teprve poznám. Snažil jsem se zoufale v Babylonu jazyků zaslechnout češtinu, ale marně. Přistoupila ke mně jedna z žen, které nevypadaly jako Erasmus studentky a spustila něco v italštině. „Do you speak English?“ zkusil jsem. „Yes, but I don't want to,“ zněla šokující odpověď. Bez mrknutí oka pokračovala italsky a ukázala mi papír, na němž bylo mezi jinými i mé jméno. Z další gestikulace jsem pochopil, že mám zůstat tam, kde jsem, a nikam se nevzdalovat. Postupně ke mně přibývali další studenti – zřejmě podobní exoti jako já, kteří přijeli do Itálie coby analfabeti. Všichni ale měli svoje skupinky, v nichž si spolu družně povídali rodnými jazyky. Kdyby aspoň ten lenoch Tygr nezůstal na hotelu, mohl bych mít pocit, že nejsem sám.

Naše učitelka se jmenuje Rossana Barranco (snad jsem nevynechal žádné zdvojené písmenko) a skutečně poctivě dodržovala svoje předsevzetí, že nebude mluvit anglicky. Z intonace hlasu, gestikulace a univerzálních slov, jimiž italština neoplývá, jsem pochopil, že zastává názor „italsky se naučíš jedině v italštině“. První den jsme probrali abecedu, ve které chybí J, K, W, X a Y. A naučili jsme se říkat, jak jsme staří, jak se jmenujeme a odkud jsme přijeli. Nejdůležitější ze všeho však byly počty, které jsem si v praxi mohl odzkoušet možná dřív, než mi bylo milo. Zjistil jsem, že ostatní členové naší skupiny jsou na tom jazykově podobně jako já, takže i když se tváří, že rozumí a všecko odkývají, nerozumí ani zblo. Já samozřejmě také kýval na každou otázku, kterou mi Rosana položila, včetně těch jako: Come ti chiami? (Jak se jmenuješ?) a Dove abiti? (Kde bydlíš?). Pro Itala, musel být pohled do našich řad velmi vtipný. Neustále jsem si vybavoval, jak směšně vypadají cizinci učící se česky. A teď jsem na jejich místě stál, tedy vlastně seděl, já. „Jak jsi starý?“ „Mám 22 zadků.“ V italštině je potřeba, podobně jako v latině, odlišovat „anno“ a „ano“ – „rok“ a „řiť“.

Po šesti hodinách jsem domů odcházel s hlavou jako pátrací balon. Chystal jsem se usnout vedle Tygříka, ale musel jsem zařizovat formality kolem studia a bydlení. Nejdřív jsem se zase vypravil do temného sídla inkvizice. Možná bych byl radši, kdyby mě tam mučili a dali mi to lejstro, za které mi Erasmus dá nějaké diety, než tohle. Domestifikovaný Němec Richard si se mnou chvíli družně povídal o tom, jak je v Praze, jestli se mi líbí Palermo a tak vůbec. Ale když jsem po něm začal chtít Letter of Acceptance a fax do Prahy, obrátil. Že prý mu nefunguje počítač, ani fax ani nic, protože se stěhovali kanceláře a ať prý se stavím zítra. Ale to samé mi tvrdila Bosana už před deseti dny e-mailem. No nic, na účtu ještě nějaké peníze byly, tak jsem se nevzrušoval a jal se zařídit si bydlení.

Zavolal jsem opět Cussovi, týpkovi, co mi včera nabídl bydlo. Ještě stále uměl anglicky, i když pět minut předtím bych byl přísahal, že všichni Siciliáni zapomněli i ty základy angličtiny, které ovládali včera. Oznámil jsem mu, že jsem ready a můžu za půl hodiny bydlet na Via Lincoln v jeho bytě. Odpověď však nebyla tak pozitivní: „Musím ještě mluvit s majitelem a Dario, ten kluk, co tady bydlí se mnou, sehnal zas jinýho zájemce. Dám Ti vědět zítra nebo pozítří.“ Co když mi dá vědět, že mám smůlu? Co když za dva dny zjistím, že nemám kde bydlet, hotel Cortese je levný jen na první týden. A Tygřík klidně spal.

Vzpomněl jsem si na webové stránky s inzercí bydlení, které jsem našel už doma – bylo to trochu dražší, než u Cussa, ale víc v centru. Na internetu však nebylo žádné telefonní číslo, tak jsem jim napsal e-mail a zkoušel to dál. Z nějakých italských stránek jsem pochopil, že někdo nabízí levné bydlení kdesi u polikliniky – tedy snad blízko školy. Nevím, kde se ve mně vzalo tolik odvahy zavolat na italské číslo, aniž bych věděl, jestli na druhé straně někdo umí anglicky. Neuměl! Ale zázraky se dějí a já si dokázal domluvit schůzku za půl hodiny na adrese uvedené na internetu. Panelák vypadající jak z příběhů o komisaři Cattanim jsem asi po hodině skutečně našel a dokonce tam bydlel člověk, se kterým jsem telefonoval. Neuměl anglicky skutečně nic, naštěstí se odkudsi vynořil jeho spolubydla, který základy angličtiny ovládal. Byt byl vpravdě velký a stejně tak i pokoj, který bych mohl obývat. Vše, včetně internetu, za 200 éček. V depresi z toho, že by ze mě mohl být bezdomovec na předměstí mafiánské metropole, jsem kývnul. Proti záloze jsem dostal klíče a šel spát naposled do hotelu. Tygřík nebyl moc nadšen, že budeme bydlet v paneláku někde skoro na periferii, ale musel se podvolit, protože kasu držím já.

Den třetí:

Zas ráno. Zvláštní kontrast – bydlím v hotelu, připadám si jako na prázdninách, je léto, ale musím v osm vstávat do školy. Dnes jsem na univerzitu zkusil jít jinou cestou a kupodivu jsem se ocitnul tam, kde jsem chtěl. Palermo na první pohled budí dojem nepřehledného labyrintu ulic, uliček, náměstí a plácků, ale již na ten druhý zjistíte, že to zdaleka je pravda a vy jste jako Alenka v říši za zrcadlem, jen bílý králíček schází a místo karetních stráží se tu procházejí carabinieri. Nicméně při troše orientačního smyslu a s pomocí dvou nebo tří bodrých Italů najdete vše nanejvýš na sedmý pokus. A tak jsem i já opět dorazil do univerzitního kampusu a strávil další dopoledne učením italštiny v jakémsi podezřele znějícím cizím jazyce. Odpolední část výuky jsem tentokrát zapíchl a spolu se čtyřmi Polkami vyrazil opět dobýt sídlo inkvizice. Cestou mi vyprávěly mnoho srdceryvných příběhů o své cestě, o tom, jak jednu z nich okradli a podobně. Nejvíc času jim, teda konkrétně té nejupovídanější, zabral popis různých podnájmů, které stihly vystřídat. Nejhorší prý byl byt se dvěma kočkami a šíleným Italem, odkud se po prvních dvou dnech odstěhovaly. Kočky se jim usídlily ve skříni, jejich moč byla cítit v celém bytě, špinavá páchnoucí kuchyň a koupelna byly plné kočičích chlupů... Skutečně jsem je litoval a krátil si svou lítostí dlouhou chvíli během toho, co Kača povídala a povídala a povídala... A povídala... Došli jsme na Piazza Marina v dobré víře, že konečně vyřídíme veškeré formality týkající se začátku Erasmus pobytu na Sicílii.

Samozřejmě nebylo vše tak snadné, jak by se na první pohled mohlo zdát, a jak bychom si všichni přáli. Podobná nemilá překvapení mě už ani zvlášť nepřekvapovala. Před kanceláří zahraničních vztahů již čekal solidní nával studentů a studentek, kteří měli nejspíš stejné úmysly jako my. Zařadili jsme se tedy mezi ně a čekali. Docela dlouho se nic nedělo, ale nakonec přecijen někdo z kanceláře vyšel. A já se naučil nové italské slovíčko: „chiuso“. Zbytku konverzace mezi naštvanými studenty a úředníčkem, který se asi necítil právě bezpečně, jsem nerozuměl, ale myslím, že to nebylo nic pěkného. Ještě než se nebohý panáček, který právě jen tak tak unikl lynčování, dal na zběsilý úprk, stihl nám říct, abychom to zkusili venerdi nebo příští lunedi. Tím mi však moc nepomohl, protože jména dnů v týdnu jsem tou dobou zdaleka neovládal. Celý pobyt se mi tak začínal malinko komplikovat. Co když bude vydání lejster trvat nějak dlouho? Potřeboval jsem dost akutně odfaxovat do Prahy nějaké potvrzení, že jsem začal studovat, bez nějž nedostanu slíbené stipendium. Mám ještě nějaká eura od rodičů, ale jak dlouho mi vydrží? Z čeho budu živ, až dojdou? A z čeho bude živ Tygřík?

Na malování čertů na zeď bylo ještě stále moc brzo. Vrátil jsem se do hotelu pro batoh a vyrazil směrem k poliklinice, směrem ke svému budoucímu bydlení, směrem k novým zážitkům. Oba klíče pasovaly do příslušných zámků a já stanul na prahu svého pokoje. Vůně, která mě udeřila do nosu nebyla z těch právě libých. Holé stěny, skříň, stůl, postel a polička – toť můj příbytek na příštích deset měsíců. Odtemnil jsem italské francouzské okno vedoucí na balkon a zděsil se. Spatřil jsem dvě kočky. Ano, dvě (slovy dvě) kočky. To jistě musí být ty stvůry, o nichž mi ráno vyprávěly polské spolužačky. Než jsem se stihl vzpamatovat z šoku, už jedna z nich útočila na můj batoh. Určitě uvnitř cítila Tygříka. Protestoval jsem, neboť je nečestné a nesportovní napadnout soupeře, který se nemůže bránit. Simone, můj domácí, ji tedy umravnil. Po tvrdém přistání v koutě pochopila, že moje zavazadla jsou pro ni tabu. Zaútočila tedy na moje džíny a Simone ji, aniž by se mnou přetal konverzovat, umravnil lehkým nakopnutím, za které by se nemusel stydět ani Antonín Panenka. Snažil jsem se Simoneho přesvědčit, aby začal mluvit anglicky, ale nějak se mu nechtělo. Podrobnější prohlídku bytu jsem tedy absolvoval v italštině. Pochopil jsem, že vysazené dveře u kuchyně opraví zítra, kdy mi zároveň zprovozní šuplík ve skříni. Ani jednoho jsem se neměl v nejbližších několika týdnech dočkat, ale v tu chvíli mi to bylo docela jedno.

Asi jsem po náročném dni vypadal dost bídně, protože mi Simone za nabídl, abych s ním povečeřel. Byl jsem za to rád, protože by mě jinak čekal další večer o suchém müsli a to už mi začínalo pomalu lézt ušima. Sledoval jsem Itala, jak si počíná při přípravě špaget, abych mohl perlit před svými blízkými, až se vrátím ve svou rodnou hroudu. Čekal jsem hromadu neznámých ingrediencí, dlouhé přípravy a tajemné rituály, nicméně stále platí, že očekávání je matkou zklamání a já měl za patnáct minut na stole docela obyčejné spaghetti con le vongole tedy s malými mušličkami, které se tu prodávají v konzervách. Jeden trik jsem však přecijen pochytil a pak ho každodenně zúročoval. Můžu ho teď označit za své kuchařské tajemství a doma ze sebe dělat velkého italského kuchaře. Bohužel je docela nápadný a tak se každý, kdo ochutná mé těstoviny, bude moct v zápětí také začít označovat za velkého italského kuchaře. Asi se budu muset naučit nějakou jinou fintu, aby mi přátelé věřili, že jsem byl skutečně v Itálii.

Mé dobré bydlo:

Z okolních kopců mi Palermo připadá jako docela poklidné přímořské letovisko, kde je radost pobývat, procházet se po slunných bulvárech a cpát se zrmzlinou, pizzou a těstovinami... Slovy klasika: „To ovšem jenom, když se koukáš z výšky, zblízka je Palermo lautr jinej svět...“ Chca nechca zůstává skoro milionovým hlavním městem Sicílie, jednoho z dvaceti italských regionů. Palermitané žijí namačkáni na docela malém prostoru mezi okolními strmými svahy, takže při bližším pohledu vypadají ulice mafiánské metropole jako mraveniště. I když to není dobré připodobnění, protože mravenci jsou mnohem lépe organizovaní. Palermo se asi nedá k ničemu přirovnat tak, abych vystihl ten shon a klídek, čistotu a nepořádek, chaos a řád zároveň. Když si Tygřík přečetl poslední odstavec, bručí si pod fousy něco o Kocourkově. Raději to nekomentuji, protože mafie má uši všude.

A uprostřed toho všeho stojí jeden panelový dům a v tom domě s Tygříkem bydlíme a vždycky, když se nám nechce, nasloucháme zvukům, které přináší velkoměsto. Zvony nespočetných kostelů, klaksony aut, rozličné nástroje automechaniků z dílny pod naším oknem, brek dítěte z protějšího domu... Občas se odněkud ozývá megafon a z něj výzvy ne nepodobné křiku meluzínů na minaretech mešit. Ale ani náš byt není zcela tichý. Jednou v noci mě probudilo zvláštní sténání, jehož původ jsem mohl pouze hádat. Nejdříve jsem si byl skoro jistý, že si Simone přivedl nějakou dívku, která si právě strhává vrstvy epilačního vosku, ale tuto hypotézu jsem vzhledem k brzké ranní hodině zavrhl a další alternativy raději nedomýšlel. Když se to samé opakovalo i další noc, rozhodl jsem se přijít celé záhadě na kloub – dnes je v módě týrání děti a já bych se mohl stát slavným, kdybych odhalil další aféru. Po Natasche Kampusch, sklepmistrovi Fritzlovi a Barborce Škrlové jsem byl připraven na vše. Tygřík mi neohroženě kryl záda schovávaje se při tom pod postelí, odkud prý by na mě mohly zaútočit různé příšery, které obvykle mívají svou základnu právě tam. Postupoval jsem chodbou za zvukem, který přicházel z koupelny. A tam jsem ji našel – jednu ze Simoneho micek v dost zvláštní poloze kňučící jakoby ji na nože brali. Opět jsem nic světoborného neodhalil. Asi má hlad, pomyslel jsem si a otevřel jí dveře do kuchyně, kudy kočky procházejí na balkón k žrádlu a bedýnce s pískovištěm. Později mi můj domácí vysvětlil, že nepotřebovala na záchod, ani neměla hlad, což jsem mu mimochodem nevěřil, protože jsem ho jen zřídka vídal zvířata krmit. Na kočku přišly hormony a „hárala“, jestli se tomu tak dá u koček říkat. Po čtyřech dnech zřejmě zjistila, že není tak přitažlivá, aby nějakému kocourovi stála za námahu šplhat do šestého patra. Oddechl jsem si. „Za dva měsíce to přijde znova,“ oznamoval mi s úsměvem Simone. Vzal jsem kalkulačku a počítal: každé dva měsíce, tedy šestkrát do roka, násobeno dvěma kočkami a čtyřmi dny kvílení, to dělá 7 bezesných týdnů. Naštěstí mi Sud z Česka poslal tajný kontraband špuntů do uší, takže snad zbytek projevů kočičího libida spokojeně zaspím.

Někdy přemýšlím, jestli se taky dají sehnat špunty do očí, abych neviděl, jaké je Simone prase. Gill Grisom by poznamenal, že prasatům křivdím stejně, jako jsem křivdil mravencům. Když jsem se nastěhoval, překážela na lince v kuchyni krabice od pizzy. Nechápal jsem, proč tam je, ale nezajímal jsem se. Když už tam ležela týden (a těžko dnes zjistit, jak dlouho tam byla před mým nastěhováním), otevřel jsem ji, abych zjistil, proč si Italové schovávají prázdné krabice od pizz. Italové si však neschovávají prázdné krabice – schovávají si pizzu v krabici. Myslím, že jsem celkem silná nátura, i pitevny jsem přečkal bez problému, ale co je moc, to je moc. Nechápu, jak někoho může nechávat špína a nepořádek tak v klidu. Třetí den svého pobytu jsem umyl všechno nádobí, vyhnal kolonii mravenců z kredence, uspořádal potraviny ve spíži a umyl sporák. Když to všechno viděl Ital, usmál se: „Non devi.“
„Jak to myslíš, že nemusím?“ pomyslel jsem si, „to tady mám shnít s tebou a těma prašivejma kočkama?“ Nikdy by mě nenapadlo, že mě dokáže nepořádek tak vytočit. Korunu tomu Simone nasadil, když mě o pár dnů pozdeji navštívil v pokoji a poznamenal něco o tom, že tam mám pěknej bordel. Ještěže neumí česky a musel se spolehnout na doměnku, že to, co s úsměvem na tváři pronáším je nějaký český vtípek.

V bytě kromě mě a Simoneho žije zvláštní všehochuť: Isa a Anka, dvě polské erasmačky, Marco, trochu metrosexuální Ital, který se však doma moc nevyskytuje, a Rudolf, týpek z Lotyšska, který přijel do Palerma na dovolenou – před dvěma lety. Nevím, jak jsme se všichni mohli sejít u Simoneho, když jsme od něj tak odlišní. Uklízíme po sobě, umíme anglicky, vesměs nekouříme, jsme k internetu připojeni ze svého pokoje... Odlišnost bytného je nejlépe vidět v předsíni, kde u modemu stojí velký stůl se spoustou popelníků, lahví od piva a starým zaprášeným počítačem, u kterého Simone vysedává dlouho do noci. Když jsem se ho zeptal, proč si počítač nepřesune k sobě do pokoje, vysvětlil mi, že by samozřejmě rád měl počítač u sebe, ale musel by kupovat kabely a přepojovat je a... zkrátka je to Ital jak poleno..

I cesty mohou být cíl aneb Tygřík a Ryba na cestách

Tygřík už mi vyčítá, že málo píšu. Má pravdu, ale aby něco sám sesmolil, když se celé dny válí doma, to ho ani nenapadne. Tvrdí, že jeho packy jsou moc velké na to, aby zvládal psát na klávesnici. Do mých pacek, tedy rukou (nebo ploutví?), se vejde celý Tygřík, takže si myslím, že se jen tak vymlouvá. Jsem teď trochu nemocný, válím se doma stejně jako Tygřík a mám spoustu volného času, tak jsem zase usedl k počítači a píšu.

Monreale

První neděle v Palermu – probudil jsem se do krásného dne a přemýšlel, co dobrého si dát k obědu. Takový průběh dne je na jihu docela normální, protože tu večer začíná po desáté a končí nejdřív ve tři, asi si budu muset zvyknout na nové pořádky. Hlavní problém mám s časovou orientací a rozložením jídel přes den. Když doma vstanu v osm, nasnídám se, za čtyři nebo pět hodin si dám oběd a kolem osmé, po večeři, začíná večer. Jenže když vstanu v poledne? Mám se nejdřív nasnídat a počkat s obědem? V kolik se večeří a kdy mám jít spát? Jediné, co vím jistě, je to, že tehdy jsem si nedal ani snídani ani oběd, protože mi došlo, že mám za půl hodiny sraz s Iratxe a Alejandrem v centru.

Na sraz jsem přišel asi o čtvrt hodiny později – celkově mám s časovým skluzem docela problémy, ale Španělé ani nemrkli, prý je to u jižních národů normál – někde jsem dokonce slyšel, že platí přímá úměra mezi zeměpisnou šířkou a dochvilností. Jízdní řády bohužel palermské autobusy nemají – jen itineráře tratí, takže vím, kam dojedu, ale je ve hvězdách kdy. Hvězdy naštěstí ještě na obloze nebyly, když nás autobus dovezl do Monreale, malého městečka na kopci asi sedm kilometrů za Palermem. Tato víska se vyznačuje významnou katedrálou a pěkným výhledem na Palermo. Katedrálu nechal postavit a nádhernými mozaikami s biblickými výjevy vyzdobit některý z místních panovníků před dávnými a dávnými časy, aby si trochu načechral ego, které trpělo tím, že žil ve stínu svého otce – tak nějak to psali v průvodci. Až tady jsem zjistil, že se Tygrovi povedlo na poslední chvíli lstivě utéct z mého batohu, aby nemusel navštívit další z památek, které z duše nesnáší. Nevím proč zrovna já musím mít za kamaráda takového kulturního barbara.

Když jsem si kupoval „mapku“ mozaiek, která mně, takřka nekřesťanovi, měla osvětlit, co vlastně na stěnách vidím, začal vzrůstat hluk a šum na přilehlém prostranství. Prazvláštní skupinka lidí se hnala naším směrem. Pod kšiltovkou, brýle tmavé, podezřelé osoby. Když jsem v hloučku spatřil několik ledvinek, pohorky s vykasanými ponožkami až pod kolena a kolem krku taštičky na doklady, bylo to jasné – Češi. Doufám, že jsem takhle na zájezdech nikdy nevypadal a jestli ano, omlouvám se všem, komu jsem tím zkazil den. Honem jsem lovil v paměti několik italských slovíček a povídal si s oběma Španěly, abych se nemusel bavit s tou uřvanou bandou. Naštěstí vzali mí krajané kostel hopem a pospíchali dál – asi na další památky, aby jim náhodou neutekly.

Uvnitř katedrály jsem byl oslněn. Reflektory, které osvětlovaly právě probíhající svatbu byly skutečně výkonné. Italská svatba se asi od české příliš neliší, ale tato měla jakýsi zvláštní nádech, protože se konala v tak významném kostele, bylo tam tolik lidí, zkrátka to bylo moc pěkné. Když konečně nevěsta a ženich odfrčeli v parádním kabrioletu nejmenované německé značky, začal jsem se soustředit na mozaiky, v tu chvíli však zhasly reflektory a já zas nic neviděl. Naštěstí si mé oči brzy zvykly na příšeří a já se mohl kochat parádními ilustracemi nového i starého zákona. Kdybych byl býval nevěděl, že jsou to mozaiky, klidně bych dal ruku (nebo aspoň prst) do ohně za to, že to jsou nástěnné malby. Chvíli jsem v kostele machroval se svými objektivy, ale nakonec z těch fotek nejspíš nic nebude, protože tam byla skutečně tma.

Jinak v Monreale není nic, co by stálo za delší řeč – snad jen ambit kláštera přiléhajícího ke katedrále. V této křížové chodbě má každý sloup trochu jiné zdobení, což je sice pěkné, ale za obvyklé vstupné tři eura by mi to nestálo. Naštěstí byla tou dobou návštěva rajského dvora zdarma, tak jsme příležitost využili. Za rohem je pak na terase malý parčík s výhledem na Palermo – o víkendech je to zřejmě oblíbené shromaždiště mládeže ze širokého okolí a já se tak celou dobu nemohl zbavit nutkání pobrukovat si hit Lucky Bílé o Petříně. Další zajímavostí, která se ale asi nekoná nijak pravidelně byl sraz Maserati Clubu Palermo, jehož se zúčastnilo asi dvacet maseratistů s deseti stroji – většinou se jednalo o postarší snoby, kteří očividně neví, co s penězi.

Když už jsme se blížili k autobusové zastáve, upoutalo mou pozornost množství visacích zámků na zábradlí podél chodníku – jednotlivé zámky už jsem viděl i předtím, ale nikdy jsem se nad nimi nepozastavil. Tygřík mi tvrdil, že si je tam nechávají líní Italové, kteří jezdí do práce na kole a nechtějí s sebou stále vozit zámek – tato idea však postrádá smysl, protože by s sebou stejně museli vozit řetěz. Až tady, v Monreale, jsem si všimnul, že jsou některé zámky podepsané a jsou na nich nápisy jako „AMORE“ a „FOREVER“. Vypadalo to na nějakou italskou romantiku. A skutečně, Isabella mi později vysvětlila, že před pár lety byl natočen film Tři metry nad nebem, kde hlavní hrdinové stvrdili svou lásku právě zamčením visacího zámku na zábradlí. Ze začátku prý bylo roztomilé, jak mladé páry dávaly světu najevo, že se mají rádi, ale dnes je z toho trapné klišé. Podle Tygříka to trapné není a už si koupil deset zámků do zásoby.

TO BE CONTINUED...